Ivana Buttry – zahradní architekt

Strom jedu, německý eben a ohrožený relikt minulosti. Všechna tato označení jsou oprávněná a vztahují se na jednu z našich nejstarších domácích dřevin – na tis červený. A nechybělo mnoho a o tisy jsme díky bojovným Angličanům málem přišli…

Tyto nahosemenné neopadávající dřeviny patří k našim původním druhům a kdysi se v české krajině zcela běžně vyskytovaly. Dnes se s nimi setkáme pouze vzácně, a to v pahorkatinách a nižších horských pásmech. Dosahují věku několika set let, známé jsou případy, kdy památné stromy tohoto druhu byly staré dokonce několik tisíc let. Můžeme narazit na dvě základní formy. První představuje strom až 15 metrů vysoký, druhou formou je široce rozvětvený keř. Textura tisů působí „načechraným dojmem“, a to díky větvím a větvičkám rozestavěným v různých úhlech. Ploché jehlice jsou dlouhé 1 až 4 cm a široké asi 3 mm. Zatímco na rubové straně září světlezelenou barvou, na vrchní straně mají tmavě zelený až načernalý odstín.

Smrtící jed
Celá rostlina včetně kůry, jehličí i semen je prudce jedovatá.  Otrava tisem nastane okamžitě, protože se jedovaté látky rychle vstřebávají do lidského organismu. Vzhledem k tomu, že dodnes v podstatě neexistují účinné protilátky, je prakticky po požití částí tisu nulová šance na záchranu. Kromě lidí se v dřívějších dobách často trávila i mláďata domácích zvířat, která neměla patřičné zkušenosti. Častými oběťmi byli např. koně. Mimochodem, silně toxických vlastností tisu si byli vědomi i naši předci ve starověku. O jeho jedu se zmiňuje Caesar ve svých Zápiscích o válce galské, ale i např. Plútarchos.

České tisy pro Anglii
Jestliže byl Taxus baccata kdysi hojně rozšířeným druhem, tak dnes se ocitá na seznamu silně ohrožených druhů. Příčinou byla jednak změna hospodaření v našich lesích a předně bojechtiví Angličané. Z kvalitního tisového dřeva se totiž vyráběly kvalitní dlouhé luky. Když byly vyčerpány „tisové zásoby“ na území dnešní Velké Británie, stalo se načervenalé dřevo žádaným a velice často obchodovaným zbožím. Poptávka po tisu téměř zdecimovala naše porosty. Další ránou pro českou populaci tisů byla výrazná těžba dřeva v 19. století. Tyto vzácné stromy se také kvůli obavám z jeho jedovatosti kácely preventivně.

Hradní strážce
V minulosti se tisy často vysazovaly např. u hradů a statků, dodnes je řada z nich zařazena mezi památnými stromy České republiky. Výraznou charakteristickou vlastností tisů je dlouhověkost. Tyto jehličnany totiž rostou mimořádně pomalu – téměř o polovinu pomaleji než mnoho jiných evropských druhů. K jedněm z nejznámějších patří tis u hradu Pernštejn. Obvod kmene dosahuje úctyhodného rozměru 450 cm a je údajně starý víc než tisíc let. V roce 2005 byl zvolen jako Nejsympatičtější strom České republiky. Legenda uvádí, že jeho osud je spojen s hradem Pernštejn. V Evropě jmenujme alespoň zástupce v Borrowdale v Anglii, kde roste exemplář starý údajně 1 500 let.

Pravěká výbava
Oranžovohnědé dřevo s tmavším žíhováním je ceněno nejen pro své estetické vlastnosti. Truhláři a řezbáři je rádi vyhledávají zejména pro značnou tuhost a pevnost. Dříve se používalo kromě zmiňovaných luků a oštěpů také na výrobu hřebenů a dalších uměleckých předmětů, v Irsku na výrobu nástrojů. Traduje se také pověst, že plot z dřevěných tisových latí vydrží mnohem déle než železné tyče. Mimochodem, jeden z nejstarších tisových luků se našel u alpského pravěkého muže Ötziho. Jeho stáří se odhaduje na 5 300 let. Dnes se tisové dřevo užívá na zhotovení replik historického nábytku, mezi který patří např. windsorské židle.

Návraty do divočiny
České lesy jsou dlouhodobě kritizovány za svoji skladbu – více než polovinu českých porostů tvoří smrkové monokultury. V rámci znovuosazování našich luhů a hájů se stále častěji také skloňuje výsadba původních tisů. Správci Chráněné krajinné oblasti Český les by tak např. chtěli během několika let vysázet až 14 000 tisů červených. Ochranáři také chtějí vrátit smysluplnost jménům místních vesnic, které dnes bez tisových populací ztrácí svůj význam – Tisová na Tachovsku, Tisový rybník, zaniklá osada Tisvice u Lestkova nebo lom Tisová mezi Mrákovem a Koutem na Šumavě.
Nelze však vysadit jen tak ledajaké semenáčky. Stromy by se měly co nejvíce podobat původní populaci, proto správci oblasti chtějí u posledních lesních mohykánů Českého lesa, jejichž věk se pohybuje i kolem 500 let, nasbírat osivo a vypěstovat z něj ve školkách mladé stromky. Teprve až povyrostou, budou se moci „vrátit“ do přírody. Je nejvyšší čas – v lesích v celé ČR přežívá už jen do 20 000 exemplářů tohoto dlouhověkého stromu!  (Toto je zkrácená verze článku, celý článek vyšel v magazínu Naše příroda 2011, číslo 4)

[View with PicLens]